Díky pochopení a vydatnému přispění ředitele ÚLK Strážnice dr. Jana Krista, který se o českou lidovou hudební kulturu delší dobu zajímá, se asi po třech až čtyřech letech od prvního návrhu podařilo strážnické programové radě najít vhodné umístění pro tento pořad. Jsem tomu velmi rád, protože na to místo a čas v rámci všech festivalových programů (nedělní dopoledne na stadionu Zahrada) stojí frontu celá řada hodnotných námětů (např. různá současná životní jubilea, výročí významných osobností a událostí z minulosti apod.)
Protože ne každý čtenář Folkloru měl v ruce letošní strážnický Programový sborník, dovolte mi z něho ocitovat autorský záměr:

"Češi jsou národ muzikantů." - "Čechy - konzervatoř Evropy." Prý už to není pravda, zpěvnost mizí, děti ve školách nezpívají, českou písničku mezi lidmi, v rádiu, natož v televizi dnes skoro neuslyšíš - jsou ty stesky pravdivé?
Jsou. Namnoze je to tak, i když je to daleko složitější; česká hudebnost se dnes kvalitně projevuje v jiných oborech než je hudební folklorismus. Přesto však tvrdím, že česká lidová píseň žije, že dobře žije, i když jinak než v době klasických sběratelů 19. století od Jana Jeníka z Bratřic a Ladislava Čelakovského přes Karla Jaromíra Erbena, Čeňka Holase až po naše skoro současníky Karla Plicku a domažlického Jindřicha Jindřicha (na Chodsku píseň a dudácká muzika žijí nepřerušeně stále) a mnoho dalších. Česká lidová píseň žije dnes ve folklorních souborech a v jejich okolí ve všech českých krajích. Těch souborů je k dnešku víc než 80; mnohé z nich mají ještě dětské soubory, jichž je spolu se samostatně existujícími asi 35 (to číslo je každoročně lehce proměnné). Každý soubor (včetně většiny dětských) má svou lidovou muziku a kromě toho pracují trvale další kapely mimo tyto souhrny. V jejich repertoáru jsou i nádherné klenoty lidové básnivosti, které by jinak navždy uschly ve sbírkách jako kdysi dávno živé květiny v prastarých herbářích.
Ale proč tu znalost omezovat jen na současné a bývalé členy souborů a jejich posluchače? Vždyť každý zná alespoň píseň Ach, synku, synku... nebo Zelení hájové..., Holka modrooká... či Žádnej neví, co jsou Domažlice... a mnoho dalších takových melodií a veršů.
Ostatně přijďte do hlediště tohoto pořadu - stanete se nejen diváky a posluchači, ale i spoluúčinkujícími." (Konec citátu)

Kromě společného úvodu a závěru všech asi 50 účinkujících se na čtyřech celcích pořadu podílely tyto soubory: Dětská dudácká muzika ZUŠ Strakonice (písně a hudba jihozápadních Čech), Čtyřlístek z Gymnázia Nové Strašecí (písně a hudba středních Čech), Malá česká muzika J. Pospíšila Praha (písně jižních Čech) a muzika souboru Kohoutek z Chrudimi (písně a tance z Chrudimska a českého Horácka). Dále účinkovali všichni přítomní.
V programu zaznělo asi 25 písní, některé z nich i s tanečním doprovodem, přitom každá jiná. Kapely předvedly nejen obvyklou kombinaci smyčců s dvěma klarinety, ale bohatě reprezentovaly i nádherný zvuk fléten sólově i ve společné dřevěné harmonii. I v strakonickém dudáckém repertoáru se podařilo najít rozdílné nástrojové, rytmické a motivické typy, např. tradiční trio "malé selské muziky" (Es klarinet, housle, dudy), sestavu šesti dud (pět hezkých děvčat a jeden taky pěkný kluk) apod.
Jsem rád, že v muzikách zaznívá řada velmi pěkných dívčích i mladých mužských hlasů; všichni zpívají přirozeně, s citem pro obsah písní a s dobrou výslovností a deklamací.

Pořad trval na pódiu celkem asi jednu a čtvrt hodiny, z toho prvních 60 minut vysílala přímo brněnská stanice Českého rozhlasu - budiž jí za to čest a sláva, která také pořídila záznam. Rozhlasoví i místní zvukoví technici odvedli dobrou práci, všechno bylo dobře slyšet.
Myslím, že to celé vyšlo, včetně toho společného zpěvu všech přítomných. Ostatně, nechtěli nás z pódia pustit, přidávali jsme, až jsme jim nakonec poděkovali a poslali je k obědu, aby jim nevystydl. Přišlo pak mnoho lidí s rozsvícenýma očima a s úsměvem, že "to bylo pohlazení" a tak podobně.
Ještě jednu okolnost považuji za neobyčejně významnou: všechny zúčastněné kapely si ten nesporný úspěch uvědomily, což, doufám, jim dodá kuráž do dalšího tvůrčího a interpretačního snažení. Přitom výběr účinkujících i zvoleného repertoáru představoval jenom výsek z možností, které česká folklorní scéna v současnosti skýtá; za každou ze zúčastněných kapel by bylo možno dosadit jiné rovnocenně srovnatelné.

V této souvislosti je vhodné zmínit se o tom, že v jiných pořadech vystoupily při letošní Strážnici ještě tři další velmi dobré české muziky (Vycpálkovci, Gaudeamus, Mladina). Myslím, že není zcela obvyklé, aby se tu sešlo celkem sedm reprezentantů českého hudebního folklorismu.
Pro název pořadu jsem zvolil část textu ze starší rozjímavé jitřní písně, kterou uvádí ve své sbírce Karel Weiss: Můj milý, člověče, blíží se svítání... řekněme si tu závěrečnou sloku celou, jak jsme jí náš pořad společně ukončili: Zdráva buď, muziko,ó, marná libosti, Bůh tě potěš, lahůdko, chuti spanilosti!