Svůj zájem o folklorní dědictví našeho regionu jsem se rozhodla zúročit při vlastním vedení souborů. Zvolila jsem si obtížnou cestu a ráda využívám této příležitosti, abych poděkovala všem, kteří mě po ní vedli, pomáhali mi svými radami, kritickými připomínkami nebo svou přímou činností. Nejdříve to bylo v mé rodné Staré Bělé a od sedmdesátých let v sousední Staré Vsi nad Ondřejnicí. - A za rok oslaví naše Ondřejnica své pětadvacáté narozeniny.

Už ani nespočítám, kolik dětí a mladých lidí jsem za ta léta blíže poznala, kolik písní a tanců, říkánek jsem je naučila, kolik času jsem tomu věnovala. Ale nebyl to čas promarněný. Byla jsem obohacena. To bohatství není na kontech bankovních domů. To naše folklorní bohatství je i v setkáních s dobrými a moudrými lidmi, v nových přátelstvích, ale především v tom, co rádi a pro radost rozdáváme druhým.

Přemýšlím, jestli se mi podařilo naplnit aspoň něco z odkazu Leoše Janáčka. Z vlastního nitra jsem rostla. Bylo však mnoho těch, kteří mi v tom růstu pomáhali. Plahočila nebo neplahočila jsem se za uznáním? Uznání přece každého potěší. Jenže k tomu člověk potřebuje, aby ho občas někdo praštil přes prsty. Ta rána bolí, ale očišťuje. Člověk se zvedá a zase se lopotí. Za uznáním? Za svým cílem? ...? Za tím, co má rád.