Organizátoři dali v programu "časové okénko" folklornímu souboru Libín-S Prachatice zhruba čtvrt hodinu před polednem. Krátce po čtvrt na dvanáct to v rohu Velkého náměstí před Starou radnicí ožilo jihočeskými kroji, když se libíňáci scházeli. Na pódiu v těch chvílích hrál flétnový soubor Skřivánek ze základní školy Vodňanská. Závěrečná písnička, kterou děti zahrály a zazpívaly byla Kdyby byl Bavorov... Děvčatům ze souboru zbývaly již jen poslední okamžiky na úpravu před vystoupením.
Muzikanti i tanečníci už byli nastoupeni na pódiu, když technici ještě zapojovali mikrofony... Už je všechno hotovo, kapela spustila úvodní melodii, která byla vlastně stejná, jako ta, kterou skončily děti před chvilkou: Kdyby byl Bavorov..., taneční parket zaplnili libíňáci.

Vedoucí souboru Libín-S Helena Svobodová, sotva dozněla první melodie, hned jak dotančili tanečníci, poznamenala, že při vystoupeních v Maďarsku, Rakousku, či Americe vždy rychle pochopili, o čem ten tanec je, nikdy nebylo třeba jej uvádět. Je plný radosti a humoru.

Diváci usazení na lavicích na Velkém náměstí pod pódiem se najednou ocitli před selským dvorem plným drůbeže - slepiček a kohoutků. Hospodář sypal krmení, slepičky se parádí před svými kohoutky, kohouti se docela vážně poprali o svou vyvolenou. Ale i slepičky se mezi sebou žárlivě šťouchaly, až by se člověk divil. Nakonec ty správné slepičky měly své kohoutky, kohoutci své slepičky, však se také pěkně předváděly, jak k sobě patří. A támhle kohoutek přeskočil svoji slepičku, támhle druhý, třetí... Tanec se chýlil k vrcholu. Po slepičkách nakonec na zemi zůstala krásná bílá vejce!

"Už víc než před tisíci lety vedla přes Šumavu do dnešních Prachatic Zlatá stezka, po které se z Pasova dopravovala sůl. Ta Zlatá stezka nebyla žádná silnice, ale uzoučká stezka klikatící se lesy z kopce do kopce, je tak uzoučká, že se na ni vešel tak leda krosnař, který nesl sůl v krosně na zádech, nebo soumar s koníky s prosticemi se solí. Na cestě čekala spousta nebezpečí, lapkové, divoká zvířata, bylo třeba se vyhnout místům, kde byla morová rána", tak vyprávěla Helena Svobodová.

Dva soumaři s prosticemi šli právě okolo. Na chvilku se zastavili na výhledu, Karel se rozhlížel, kudy dál, když se za keři objevili dva chlapi s mohutnými černými plnovousy hluboce zaraženými klobouky v hadrech pytloviny - lupiči. Už se sápali po prosticích s "bílým zlatem". Nastala rvačka...

Byly však i lepší chvilky soumarů. Třeba, když přišli na louky, kde na senech pracovala hezká česká děvčata. A co teprve, když se dole ve Feferském údolí ukázal kostel Svatého Jakuba Staršího, když Prachatice byly na dohled. Pak už jen na solnici zboží prodali. Pal už si mohli dát štamprdličku, zašpásovat si s děvčaty...

"Folklor je skutečným folklorem, když není pouze na pódiu, když se do zpěvu a tance dají i diváci. Roztancovali jsme roztancovali Maďary, Němce, Španěly, Američany, abychom neroztancovali i prachatické Velké náměstí! Páni muzikanti, Doudlebskou!"

Zbýval čas už jen čas na rozloučenou. Rozlučkovým tancem folklorního souboru Libín-S Prachatice je vždy V Prachaticích. Bylo to i v Prachaticích.