LÁZNĚ KYSELKA: Melancholický sen o zašlé slávě [ Historie (archivní dokument) ]
LÁZNĚ KYSELKA: Melancholický sen o zašlé slávě
Pro lázeňský trojúhelník v západních Čechách je stěžejní architektura 19. století. Právětehdy se dotvořilo neopakovatelné prostředí, pro které sem dodnes proudí množství lázeňských hostů. Věhlas si svého času vydobyly i malé lázně v Kyselce ( Giesshübler - Puchstein) ležící v úzkém lesnatém údolí řeky Ohře, destet kilometrů od Karlových Varů. Známé jsou především minerální vodou Mattoni. "Po krátké jízdě z Karlových Varů po silnici, vinoucí se se podél krásného břehu Ohře, přijedeme do Kysiblu - Kyselky okouzleni malebným obrazem, jenž se naskýtá při pohledu na Mattoniho lázně: po obou březích Ohře nádherné tmavé smrčiny a bukové lesy Doupovských hor, na jejich svazích podél řeky krásné lázeňské budovy, jako Zámecký hotel, lázeňská restaurace, Vilemínin dvůr, Švýcarský dvůr, Jindřichův dvůr, hotel Praha ( dříve Kronzprinz Rudolf), dále rozsáhlé zřídelní budovy, z nichž nejkrásnější Ottův pramen, slunné terasy, růžový sad s pavilonem ... dobře upravené promenády s nádhernou vyhlídkou na Bučině lákají k procházkám a výletům".
Tak popisuje Lázně Kyselka reklamní prospekt ještě k roku 1925. A dodává: " Tisíce lahví se naplní denně světoznámou Mattoniho Kysibelkou, tisíce lahví se dopraví lanovkami, traktory a vlakem do celé republiky." První zmínka o tzv. Bukové kyselcepochází z roku 1522 z balneologického spisu Dr. Václava Payera, lázeňského lékaře z Karlových Varů.Již kolem roku 1790 byla Buková Kyselka zásluhou tehdejšího majitele kysibelského panství hraběte Heřmana Jakuba Černína stáčena a rozesílána v kameninových džbáncích. Pravidelný export posléze zavedl nový držitel panství, hrabě Jan Josef Stiebar z Buttenheimu v roce 1793. Lázně u zdejšího jímání pramenů však založil až Wilhelm von Neuberg po roce 1829, kdy získal kysibelské panství. Na počest řeckého krále Otty I. roku 1852 bylo hlavní zřídlo nazváno Ottův pramen.
Nejvýznačnější vývoj nastal roku 1867, poté co si prodej kysibelské kyselky pronajal obchodník s karlovarskou minerální vodou Heinrich Mattoni (1830 - 1910). V roce 1873 Mattoni celé panství zakoupil a současně se zvýšením vývozu zahájil velkorysou výstavbu lázní. Byly vybudovány vodoléčebné domy, hotely, kolonády i rozsáhlá síť promenádních cest. V místě starého jímání pramenů nechal Mattoni vybudovat moderní stáčírnu a expedici minerálky s přilehlými sklady. V roce 1894 byla zřízena vlastní elektrárna a vystavěna i železniční trať Kyselka - Vojkovice s napojením na Buštěhradskou dráhu. K jímání Ottova pramene vedla z provozních budov lanová dráha na přepravu lahví k expedici. Celkový architektonický výraz lázeňských a provozních budov určuje romantické pojetí s dekorativně vyřezávanými a hrázděnými konstrukcemi. Na první pohled upoutá zejména věžice s mohutnou bání Vilemínina dvora, široká lodžie Švýcarského dvora v alpském stylu, štíty a arkýře Jindřichova dvora a později přistavěnou a skvěle komponovanou nárožní věží. V lázeňském parku byl v tomto pojetí postaven kolem roku 1880 i picí pavilon (Trinkhalle) vrcholící mohutnou střední věží a dvěma postraními věžičkami. Mattoniho vila (Zámecký hotel) byla v letech 1897 - 1898 podle projektu vídeňského architekta Karla Haybecka, jehož hala v honosném neobaroku se již snoubí se secesními prvky. Svah pod kolonádou dostal romantickou úpravu s jeskyní a jezírkem, odkud voda přepadávala kaskádami vodopádů. Na skalnatém výběžku nad údolím byla v roce 1884 postavena novorománská kaple sv. Anny. Na vrchu Bučina nad lázeňskými budovami byls kolem roku 1880 vybudována i drobná kamenná rozhledna. Všechny tyto stavby dokumentují éru vrcholného rozkvětu firmy Mattoni z let 1880 - 1900. Protože dlouhou dobu nebylo do podstaty celé krajiny zasahováno, doznala sice značného zanedbání, ale zato zůstala zachována poměrně intaktně a vyzařuje dosud atmosféru malých lázní konce 19. století.
Nešťastnou privatizací lázní v roce 1992 a absencí byť jen základní údržby se však dnes celý areál nachází již na pokraji zkázy. Dožívají tak lázně v Kyselce již definitivně svůj melancholický sen o zašlé slávě ? Jak dlouho ještě poničené historické objekty unikátního a proslulého lázeňského areálu dokáží vzdorovat svému osudu? A jsme vůbec schopni jim pomoci? Zatím v roli statistů přihlížíme jejich postupnému a podle všeho neodvratnému zániku.
Převzato z článku:
MELANCHOLICKÝ SEN
uveřejněného v časopise VEŘEJNÁ SPRÁVA
autor Mgr.LUBOMÍRA ZEMANA
